Lezecká stěna, kterou jsme tehdy užívali, byla v Brně, část Líšeň. Lezla jsem ještě s jednou mou kamarádkou, která se také chtěla tomuto sportu věnovat.
V tělocvičně se mě a mé kamarádky ujal jeden instruktor a pomohl nám do sedáků. Já jsem lezla jako první, jistit nás měla jedna skvělá holka jménem Helča.
Přišla jsem ke stěně a Helča mě karabinou cvakla k lanu. Nejdřív jsem se seznámila s nejbližšími chyty na ruce a se stupy na nohy. A pak to začlo! Postavila
jsem se na první stup a rukou jsem si "našmátrala" první chyt. Helča, která mě jistila, stála na zemi a popouštěla lano, mi vždycky říkala, kde je nejbližší
stup a chyt a jak se na něj mám dostat. Pomalounku jsem lezla výš a výš a po chvilce už ze mne tekl pot, ale já se nevzdávala. Musím se přiznat, že za
cestu jsem si několikrát musela sednout do lana, ale nakonec jsem to zvládla. Byla to pěkná zabíračka, ale ten pocit byl nádherný. Pak jsem si opět sedla
do lana a Helča mě spustila dolů. Když jsem se ocitla na zemi, lezla moje kamarádka, která se také jmenuje Peťa. Byla velmi dobrá! Já musela hned poté,
co jsem se dotkla nohama země, svlažit hrdlo. Protože jsme měli ještě čas a Peťa už dolezla, já se vydala na další, těžší cestu. Byla to větší dřina, než
cesta předchozí, člověk je už přece jen víc vysílený. Na této druhé cestě byly zpočátku dost malé stupy, ale nakonec jsem i tuto cestu úspěšně zvládla.
V dalších článcích budu popisovat, jak moje lezení na umělých stěnách či skalách pokračovalo. V současné době jsem měla asi dva roky klid od lezení, nyní
je ale jistá šance, že bych se opět k tomuto úžasnému sportu mohla vrátit...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat