Jak jsem cestovala na Hobrtenky

Hobrtenky skutečně jsou! Nacházejí se v mém rodném Brně. Tuto velmi namáhavou cestu jsem absolvovala asi v šesté třídě. Kromě mé maličkosti s námi šla naše
paní vychovatelka a pak ještě asi pět děcek. Den D nastal a my odpoledne šli. Bylo neobvyklé parno a my se museli spoléhat na své nohy. Hned zpočátku jsme
šli kopcovitým terénem, což mi nevadí. Kopce, skály, to jsou moje nejoblíbenější cesty! Jako vodítko nám sloužilo zábradlí. Kráčeli jsme lesem, kde rostly
velké listnaté stromy. Neslyšeli jsme nic než to úžasné ticho lesa a šumění stromů, které způsobil vítr, který jen občas zafoukal. Hobrtenky je pojmenování
jedné cesty. Protože kamarádka, která s námi šla, nerozuměla pořádně tomu podivnému jménu cesty, na kterou jdeme, říkala tomu jen "Obrtěnky." Les pozvolna
končil a začínal prudký stoupák nahoru. To byl však teprve začátek toho všeho! Vychovatelka, starší paní, která nás vedla, si to pochvalovala a stále nás
pobízela, abychom pokračovali v cestě. Mnozí z nás už nemohli, ale protesty nebyly nic platny! Prudké stoupání pokračovalo a cesta se pozvolna zužovala.
Kráčeli jsme za sebou, drželi jsme se za ramena a ve volné ruce jsme drželi bílou hůl. Nikdo z nás ji neměl čas použít, vůdkyně nás už spíš táhla a my
se museli přizpůsobit jejímu tempu. Asi v polovině cesty jsme si dali krátkou přestávku a napili se. Vychovatelka nám slibovala, že tam bude krásný výhled
a já si říkala, no, to bude supr! Když jsme svlažili hrdla, pokračovali jsme v cestě na Hobrtenky. Stoupání k naší úlevě skončilo, ale dlouho jsme se radovat
neměli. Místo kopce byly na řadě schody! Schody byly v dezolátním stavu a žádné zábradlí. Když už jsem těch schodů měla dost, ptala jsem se kamaráda, kdy
ty schody skončí a on na to, že je konec v nedohlednu! V duchu jsem vychovatelce vyhlásila válku, když jsem pokračovala nahoru po schodech. Když jsme konečně
dorazili nahoru, bylo nám řečeno, že už jsme na Hobrtenkách. Nad tím zjištěním většina z nás byla jako opařená! Tak to byly ty osudové Hobrtenky! Stáli
jsme na jakémsi prostranství, vpravo stála nějaká kamenná socha a výhled prý nic moc. Většina z nás byla znechucena, prožili takovou úmornou cestu a nic
neviděli. Já měla dobrý pocit z toho, že jsem to dokázala! Byla to jedna z nejnamáhavějších cest, které jsem kdy prožila. Cesta zpět byla kratší, to už
jsme měli povoleno jet tramvají. Můj názor na Hobrtenky je, už nikdy víc! Ale pokud byste si to chtěli zkusit, klidně můžete! Myslím, že se vám to bude
líbit, zvlášť v takových horkách, která panovala Tak, hodně zdaru na Hobrtenky!