Jak jsem se dostala k lezení

Když už tak píšu články o svém lezení, měla bych také napsat, jak jsem se dostala k samotnému lezení. Je fakt, že mě tento sport odjakživa velmi přitahoval.
Vždy jsem obdivovala ty "šílence," kteří si troufli zdolat skálu či umělou stěnu. První film, Sedm let v Tibetu, kde se lezlo, jsem viděla už velmi dávno.
Pak přišla komedie Jak dostat tatínka do polepšovny a Vertical limit. Čím víc filmů jsem měla možnost vidět, tím víc mě lezci uchvacovali. Tyto filmy,
ale i různé dokumenty o horách, jsem velmi hltala. Filmem o lezení, který mě velmi ovlivnil a který vám mohu doporučit je Pád do ticha. Tento film je natočen
dle skutečné události a pojednává o dvou mladých mužích, kteří zdolali jako první a zároveň jako poslední někdy v padesátých letech horu Siula grande,
což je nejvyšší vrchol And, hora se nachází v Peru. Film byl celkem drsný, hlavní hrdina si při sestupu zlomil nohu, přičemž jeho spolulezec byl nucen
přeříznout lano. Ten první, zdravý, se dostal v pohodě do základního tábora, ten druhý se tam dostal po několikadenních útrapách také. Tento film mi přinesl
skutečnost, že lezci musí mít nezlomnou vůli! Asi tak v červenci či srpnu roku 2006 jsem náhodně brouzdala po internetu a našla jsem stránky jednoho nevidomého
lezce. Tato skutečnost, že může lozit po skalách, i po Mont Blancu, člověk bez zraku, mě fascinovala. Chvíli jsem si četla jeho stránky, kde byly jeho
zážitky z lezení, rady, jak lézt a jistit handicapovaného lezce, a pak jsem se rozhodla mu napsat. Skutečně jsem se na něj nakontaktovala mailem, ale v
odezvu jsem nedoufala. A nakonec se mi můj sen vyplnil a on mi napsal! A tak jsme si začali psát stále víc. Jednou přišla řeč na lezení a já řekla, že
bych si tento sport chtěla strašně moc zkusit. On řekl, že se pokusí pro mou spokojenost udělat maximum. O několik měsíců později jsme se s mou spolužačkou
ve třídě bavily o lezení a ona řekla, že zde v Brně zná středisko, kde je lezecká stěna. Kamarádka skontaktovala správce stěny a nakonec to dopadlo tak,
že jsem s mou spolužačkou, Aničkou, se šla podívat na stěnu za správcem stěny Lukášem. Nakonec to dopadlo tak, že nám Honza Říha, nevidomý lezec, se kterým
si píšu, v brněnském středisku zajistil lezení. Velmi si vážím vstřícnosti jak ze strany Honzy a jeho oddílu Matahari, tak i ze strany Lukáše a dalších.
Tento Honza Říha leze od svých třinácti a byl už i na Mont Blancu, jinak byl už i ve Francii, Walesu, ale i na Slovensku či českých horách. Povedla se
mu hora Kilimanžáro, či El Capitan, Dolomity a další... Já jsem ještě žádnou horu zatím nezkoušela, ale pevně doufám, že se mi časem i tento sen vyplní.