Deník z dovolené ve Vysokých Tatrách

V sobotu 4. srpna roku 2007 jsme vyrazili na týden na dovolenou na Slovensko do Vysokých Tater. Jeli jsme ve stejné sestavě jako loni, tedy mamka, taťka,
ségra Renča, její přítel Raďa, bratránek, teta, strýc a moje maličkost na konec. Jeli jsme dvěmi auty, v každém čtyři. Cesta k hranicím probíhala v klidu.
I kontroly občanek proběhly v pořádku. Ovšem za hranicemi se pomalu, ale jistě začaly tvořit dopravní zácpy. V jedné jsme uvízli na dost dlouhou dobu.
Až na dopravní zácpy byla cesta klidná, trvala přes čtyři hodiny. Čím víc jsme stoupali do hor, tím víc bylo chladněji. Konečně jsme přijeli do vesničky
Štola, kde měla být naše "Chata u Milana". Tu jsme našli bez problémů a majitel už čekal. Ukázal nám chatu, popovídal nám o počasí a horách. Rozloučili
jsme se s majitelem a šli se ubytovat a pořádně si prohlédnout chatu. Chata byla celkem velká a pěkně zařízená. Měla přízemí a dvě patra. V přízemí se
nacházela kuchyně, obývací pokoj a jeden pokoj. V prvním patře, do něhož se muselo vystoupat po třinácti dřevěných schodech, se nacházely tři dvojlůžkové
pokoje. Do nejvyššího patra jsme nešli, tam byli jen pokoje a nám ke spánku stačil jeden pokoj v přízemí a pokoje v prvním patře. V obývacím pokoji se
nacházela televize, satelit, stůl se židlemi a gauč. Další zajímavostí obýváku byl krb. Na zdi viselo několik zvonků, jeden veliký a pak tři kravské zvonky,
každý jiné velikosti, byla to jakási zvonkohra. Před chatou se nacházelo posezení: stůl a několik židlí. Velmi dobrou věcí bylo ohniště a gril pod střechou.
Pak se ještě na zahrádce před chatou, která byla oplocena živým plotem ze smrčků, nacházely ruské kuželky, které jsme dost často hrály. Když jsme se ubytovali,
šli jsme si prohlédnout okolí. Nedaleko chaty, asi půl kilometru, byl penzion, jenž sloužil i jako restaurace, a tak jsme se tam občerstvili. Večer jsme
se vrátili zpět do chaty a začalo se stále víc ochlazovat. Proto se strýc rozhodl, že zatopí v krbu, což taky učinil. Poslouchat praskání v krbu je lepší,
než poslouchat film v televizi, je to prostě romantika. V neděli jsme se rozhodli, že si uděláme výlet na Popradské pleso. Přijeli jsme autem na parkoviště
a odtamtud jsme se vydali na naši první túru. Cesta byla zpočátku mírná, jen se tak trochu stoupalo do kopce. Po chvíli ovšem mírná cesta skončila a začalo
se stoupat po magistrále, což byla cesta složená jen z kamenů různě na sobě. Po takovéto cestě se šlape už mnohem hůře. Mám-li to popsat ze svého pohledu,
tak mně se šlo celkem těžce. Jít po takové cestě s bílou holí je téměř vyloučeno. Je nutné mít průvodce, mnohdy je lepší mít i dva. Musíte se spoléhat
na navigaci toho, kdo vás vede, ale také i na sebe. Je dobré si vždy najít oporu pro jednu nohu a teprve, až pevně stojíte, zvednout nohu druhou a hledat
si oporu pro ni. Každá túra byla pro mne dobrodružstvím a adrenalinem, kdy nevím, kam šlápnu, o to je to však zajímavější. Mnohé kameny, když na ně šlápnete,
se vám zhoupnou pod nohou, mnohdy jsem šlápla do spáry mezi kameny. Přesto však mne cesty velmi bavily. Popradské pleso bylo na pohled prý nádherné. Já
jsem se sice nemohla kochat přírodními krásami, to mi ale nevadilo. Zato jsem měla hezký pocit, že jsem dokázala na pleso dojít. Odtud jsme se rovnou vydali
na další cestu a sice na Štrbské pleso. Cesta nevedla nahoru, ale pro změnu dolů. Opět se šlo po magistrále a mohu říct, že horší, než šlapat nahoru, je
sestupovat dolů. Kromě průvodců, jenž mi pomáhali s navigací, jsem měla pro usnadnění ještě turistickou hůlku. Je to hůlka s bodcem na konci, o kterou
se opíráte a tím si mohou vaše nohy trochu odpočinout. I cestu na Štrbské pleso jsme nakonec všichni zvládli. I tam bylo nádherně. Když jsme si užili krás
plesa, vydali jsme se zpátky. Auta jsme však měli na jiném místě a my jsme se tam chtěli přepravit elektrickým vlakem. Až pozdě nám došlo, že jedeme jinam,
než jsme chtěli a my se ocitli v Tatranské Štrbě. Nemohli jsme dělat nic jiného, než se odtamtud vrátit opět na Štrbské pleso a odtamtud si koupit nové
lístky, ty první jsme si totiž už označili, nevěda, že jedeme špatně. Na druhý pokus jsme už měli štěstí a my se vlakem dostali tam, kam jsme chtěli. Večer
na všechny dolehla únava z cesty a šli jsme brzy spát. V pondělí jsme si řekli, že si uděláme tak trochu odpočinkový den, a tak jsme se vydali na Spišský
hrad, byla to vlastně jen zřícenina. Vystoupili jsme z aut a jali se stoupat nahoru ke hradu. Kopec to byl velmi prudký a dal nám řádně zabrat, přesto
jsme ale nahoru vystoupali. Koupili jsme si lístky na prohlídku zříceniny s průvodcem. Průvodkyně nám ukazovala zříceninu a hodně nám řekla o historii
hradu, o šlechtických rodech. Na hradě se nacházelo dělo, mučírna a věž. Po prohlídce hradu jsem šla já, Renča, Raďa a bratránek na věž. Měla několik pater,
zpočátku se do věže stoupalo po dřevěných schodech, pak přišly schody kamenné. Čím výš jsme stoupali, tím víc se prostory schodiště zužovaly. Nakonec schodiště
bylo tak úzké, že nahoru a dolů mohl jít jen jeden člověk, a tak jsme šli za sebou. O věži nám předtím hodně povídala i průvodkyně a jednou ze zajímavostí
bylo právě to, že byla věž tak úzká. Druhou zajímavostí bylo, že v jednom patře věže se nacházela tzv. "vysernica," což byl záchod. Věž sloužila především
pro vojáky. Výhled z věže byl prý moc hezký. Když se ti, kteří mohli, pokochali výhledem, začali jsme klesat dolů. Po prohlídce věže jsem si ještě zašla
do mučírny. Byl tam příjemný chládek a především mučící nástroje jako skřipec, pouta, mohli jste se jít zavřít do klády a jiné zajímavosti. V podhradí
prodávali samozřejmě i suvenýry, a tak jsem si odtamtud koupila zvonek. Je z kovu, celkem těžký a má velmi hezký zvuk. Večer jsme si zahráli ruské kuželky
a rozdělali oheň. V úterý si někteří z nás řekli, že si zajdou na Batizovské pleso. Mezi těmi šílenci jsem byla i já. Cesta byla i tentokrát zprvu jen
mírně do kopce a to jsme všichni jásali, jak nám to půjde dobře. Na chatě zůstala jen teta a moje mamka, jinak jsme všichni šli na pleso. Po nějaké době
se cesta postupně začala zhoršovat. Stále jsme stoupali, ale cesta se začala měnit na kameny. I ty nejdřív se zdály v pohodě, postupně se ale kameny začaly
zvětšovat a cesta víc a víc stoupat. Několikrát jsme cestou nahoru museli i přebrodit potoky. Občas jsme šli lesní cestou, občas následovaly polomy. Čím
víc jsme se dostávali výše, tím víc se začalo zatahovat. Po nějaké době se na nás obloha rozzlobila a začalo se blýskat, hřmět a vydatně pršet. Déšť stále
víc mohutněl a nikde žádné místo, kde se schovat a pleso bylo ještě daleko. Tak jsme pokračovali po kamenech i ve vydatném lijáku. Za deště jsme unavení
přišli k Batizovskému plesu. Kdyby bylo pěkné počasí, mohli bychom si to tam pěkně užít, leč pršelo. Po malé přestávce, kdy jsme se tak trochu nasvačili,
jsme se vydali do Tatranské Polianky, kde jsme se chtěli elektrickým vlakem dostat k místu, kde jsme měli auta. Cesta dolů byla ovšem mnohonásobně horší,
než nahoru. Sice pozvolna přestávalo pršet, ale jednak jsme byli unaveni, a jednak se cesta zhoršovala. Cesta se stávala víc a víc kamenitou, tvořily ji
suťová pole, což jsou obrovské kameny ledabyle poházené na sobě. Občas nějaký ten potok nám stál v cestě, ale všude ty šílené kameny. Snad všichni, kteří
šli se mnou na tu šílenou túru, mne vedli, mnohdy i dva či tři. Nám všem se šlo špatně, přičemž mí průvodci museli hledat cestu jak pro sebe, tak museli
i mně říkat, kam mám šlápnout. Mnohdy kameny hodně klouzaly a stále mi někdo říkal: "Teď přijde extrémní kámen nahoru, teď dolů, šlápni víc vpravo na kámen,
překroč ten balvan..." Když jsme po asi třech, čtyřech hodinách zdolali ty kameny, ocitli jsme se na cestě, která vedla do Polianky. Ale ani po asfaltce
se nešlo dobře, šíleně nás totiž bolely nohy a každý z nás toho už měl dost. Chvílemi jsme si cestu zkracovali i lesem. Nakonec jsme konečně unavení, ale
šťastní, přišli do Polianky, kde jsme se svezli vláčkem několik zastávek, kde jsme měli nedaleko auta. Když jsme přijeli do Štoly, zbytek osazenstva z
chaty nás už čekal. Pokud člověk seděl v autě, bylo to dobré, jakmile vstal, nastala katastrofa, bolel nás snad každý sval na nohou. Tak jsme zbytku večer
povídali zážitky a ukazovali fotky, které se nám v dešti podařilo nafotit. Mohu říci, že tohle byl můj nejnáročnější výstup v životě. Protože jsme byli
z úterní túry všichni unaveni, udělali jsme si ve středu výlet do Belanské jeskyně, kde jsme měli i výklad. Zpřístupněná tato jeskyně byla asi do 1300
metrů, přičemž jsme museli zdolat přes 860 schodů. Naše skupinka šla mezi posledními, což pro mne byla výhoda. Na jeskynní výzdobu a krápníky bylo sice
zakázáno si sahat, ale abych z prohlídky krom výkladu aspoň něco měla, porušila jsem tento zákaz a občas, když se průvodkyně nedívala, jsem si sáhla na
nějaký krápník. Byly nádherné, hladké, studené. Kromě krápníků se v jeskyni nacházela i jezírka, na některé jsem si sáhla a mohli jsme si tam i hodit minci,
což se i stalo. V jeskyni je průměrná teplota okolo pěti stupňů celý rok. Při prohlídce jsme procházeli různými síněmi, dómy, některé krápníky měly tvar
různých postav například Jánošíka či některý krápník připomínal Gerlachovský štít. Večer jsme strávili hraním kuželek a opékáním. Samozřejmě, že jsme i
vtipkovali, ovšem o mnoho méně, než loni, nyní totiž každá túra a vše, co jsme absolvovali byl větší záběr. Ve čtvrtek jsme se vydali na Skalnaté pleso.
Nejdřív jsme si ale museli koupit lístky na vláček, který nás měl dopravit na Hrebienok, což je jeden z kopců Vysokých Tater a odtamtud jsme měli jít pěšky
na pleso. Fronta na lístky byla dost drsná. Nakonec jsme se přece na Hrebienok dostali a vydali se pěšky na naši další túru, to už jsme šli všichni. Cesta
opět vedla po magistrále a ke konci týdne nohy bolely stále víc. Ovšem nebyla zdaleka tak těžká jako túra úterní. I tentokrát jsme podle zákonu schválnosti
zmokli, ovšem to nás od cesty neodradilo a nakonec jsme se na Skalnaté pleso dostali. Pršelo, bylo nám zima, nebylo nic vidět, hoši chtěli vyjet do sedla,
ale to bylo plné mraků, takže žádný výhled. Šli jsme k plesu, trochu jsme se fotili, pršelo nám na foťáky, a tak jsme se brzy rozhodli pro cestu zpět.
Po krátké přestávce jsme si koupili lístky na lanovku, která nás měla dopravit do Tatranské Lomnice, kde jsme měli auta. Lanovka naštěstí pro nás jezdila.
Byla to kabinka pro čtyři lidi. Fungovalo to tak, že se otevřely dveře a vy jste museli rychle nastoupit. Nemám s nastupováním do lanovky příliš zkušeností,
ale po troše trápení se mi to nakonec podařilo. Lanovka vydávala při jízdě jen tichý zvuk a vždy, když lanovka přejela přes sloup, cítili jste chvíli jakýsi
stav bez tíže a pak typické nadskočení. Ještě před Tatranskou Lomnicí lanovka zastavovala na stanici Štart. Mysleli jsme si, že budeme muset počkat na
další kabinku, a tak, když se otevřely automatické dveře, rychle jsme se hrnuli ven. Naše druhá část z další kabinky povyskakovala taky.Došlo nám ale,
že lanovka jede dál, a tak naše druhá skupina naskočila do naší kabinky a my do té jejich. Takže to prostě vypadalo, že jsme si na stanici Štart vyměnili
kabinky a místa. No pro ty, kdo nás viděli, asi dobrá legrace. I tento večer jsme pak strávili opékáním, povídáním si a hraním kuželek. V pátek, poslední
den naší dovolené, jsme se rozdělili. Strýc, bratránek Láďa a Raďa se vydali lanovkou na Solisko a zbytek k vodopádu Skok. Byla to poměrně krátká túra,
přesto mi ale stačila. Cesta vedla po kamenech a místy i lesem. U vodopádu to bylo rovněž pěkné, vodopád hučel a voda padala z výšky třiceti metrů. Když
se začalo mračit, rozhodli jsme se, že se vrátíme. Spěchali jsme po kamenech dolů, bylo to náročné a déšť se nakonec nekonal, dnes asi zmokli jiní turisté.
Dovolená ve Vysokých Tatrách byla nádherná, leč jedna z nejnáročnějších. Užili jsme si spoustu legrace a hezkých chvil. Přestože cesty byly mnohdy těžké,
chtěla bych se tam někdy podívat ještě jednou.