Mé zážitky ze středoškolského pobytu v Bulharsku

I v roce 2007 se vedení naší střední školy rozhodlo, že uspořádá pro zájemce ozdravný pobyt, tentokrát ale letecky a to do Bulharska, oblast Slunečné pobřeží.
Zájemců byla spousta, téměř celá škola. Začátek pobytu měl být 16. června, což byl pátek, a konec 22. června, což byla sobota. Žádnou přípravu na dovolenou
či zájezd jsem neprožívala tak jako tenkrát. Měla jsem totiž poprvé ve svém životě letět letadlem. Konečně přišel pátek, den, kdy jsem měla odjíždět do
Brna a odtud autobusem do Prahy na ruzyňské letiště, odkud jsme měli odlétat. Bylo dohodnuto, že sraz účastníků zájezdu bude okolo půl dvanácté před hotelem
Grand, kde nás měl čekat autobus, jenž nás měl dopravit do Prahy. Před odjezdem proběhly tradiční kontroly pasů a jiných dokladů, proběhlo rovněž loučení
dítek s rodiči. V autobuse jsem se snažila spát, leč valného výsledku jsem se nedočkala. Vedle mne seděla už tradičně Peťa Šeneklová, se kterou jsem si
povětšinou povídala o nastávajících chvílích. Odlétat jsme měli v šest hodin ráno a na letišti jsme měli být dvě hodiny před odletem. Na Ruzyni jsme vskutku
dorazili okolo půl čtvrté hodiny ranní. Letiště ruzyňské na mne udělalo velký dojem, nejvíce se mi asi líbila odletová hala, byla obrovská a zvuk v ní
se velmi zvláštně rozléhal. Nejdříve na řadu přišlo odbavování hlavních zavazadel, většina z nás měla kufry. Než na mne přišla řada, musela jsem si notnou
chvíli počkat, neboť u přepážky byla celkem slušná fronta. Konečně jsem byla u přepážky já, kde jsem musela dát své zavazadlo na váhu, zavazadlo muselo
mít do 20 kg. Když tedy byl můj kufr řádně zvážen, byl pak můj kufr oblepen jakýmisi nálepkami a víc jsem ho neviděla. Po odbavení kufrů nás čekaly pasové
kontroly, což jsme všichni splnili úspěšně. Před nástupem do letadla jsme ještě museli projít zařízením, které ověřilo, že v příručním zavazadle nemáme
nic ostrého. Po všech těch kontrolách a nekonečném čekání jsme mohli konečně nastoupit do letadla, byl to Boeing 737. Do letadla jsme nastupovali jakýmsi
tunelem. V letadle to velmi zvláštně vonělo, mohu tu vůni přirovnat jako vůni kožených sedadel, jenž tam také byla, a vůni jakési novoty s příměsí vůně
z klimatizace. Po nějaké době jsem se usadila, připoutala a jako na trní čekala na odlet. Před odletem jsme byli posádkou letadla seznámeni s bezpečnostními
opatřeními, s maskami a bezpečnostními vestami. Byl nám představen kapitán letadla a letušky, bylo nám sděleno, v jaké asi poletíme výšce, asi 11 či 12
km nad mořem, že poletíme rychlostí asi 800 km/h, a ještě spoustu dalších informací. Naším cílem mělo být letiště v bulharském městě Burgasu. A pak jsem
se konečně dočkala. Ještě před vzlétnutím letadlo dojelo na dráhu, z níž mělo odlétat, což trvalo okolo deseti minut. A pak to přišlo! Občas prudké, jindy
pomalé stoupání nahoru. Byly slyšet motory, jak nabírají otáčky, museli jste vyrovnávat tlak v uších, čím víc jste stoupali, tím víc jste se nemohli hýbat,
byli jste k sedadlu jako přikováni, ale ty pocity, ty byly k nezaplacení! Do naší letové hladiny jsme stoupali asi dvacet minut. Když už jsme byli nahoře,
jednak už na vás nepůsobila odstředivá síla a cítili jste se volněji, a jednak už jste se mohli odpoutat. Nyní, když už jsme plynule letěli, jsem nepociťovala
nic až tak zvláštního, jen občas zhoupnutí lehce nahoru či dolů, pro přirovnání mohu let zpodobnit s centrifugou. Za letu jsme dostali malé občerstvení,
bagetu se salámem a dalšími dobrými věcmi, pak ještě lepší čokoládovou tyčinku a nakonec pití, jablečný džus. Let trval okolo dvou hodin, přičemž jsme
jednou prolétávali turbulenční zónou, kdy se rozsvítily transparenty s nápisem, že se máme připoutat. Žádná větší turbulence nás ale nepotkala. Na letišti
v Burgasu jsme přistáli. Možná, že hůře na mne působilo právě přistávání, než vzlet. Opět jste byli tou silou vmáčknuti do sedadla, opět jste museli polykat,
abyste vyrovnali tlak v uších, tentokrát jsme místo prudkého stoupání velmi prudce klesali, takže se mnohokrát zároveň s letadlem zhoupl i můj žaludek.
A pak jsme přistáli, nebylo to naštěstí nijak prudké, jen jsem cítila mírný náraz, jak letadlo dosedlo na zem. Když jsme vystoupili, museli jsme si najít
svá zavazadla. To naštěstí proběhlo hladce a já po chvíli držela svůj kufr v pravici. Peťu Šeneklovou a mou maličkost měla, tak jako rok minulý, na starost
stejná Peťa. Letiště v Burgasu je oproti Ruzyni sotva poloviční, ještě i menší. Z letiště nás dopravil autobus do hotelu Kotva, kde jsme měli strávit náš
pobyt. Tento hotel se nacházel asi 400 metrů od centra města Nový Nesebar. Na hotelu jsme se mohli jít rovnou přímo ubytovat. I tento rok jsem pokoj sdílela
s Peťou Šeneklovou. Pokoj byl pěkný, dvojlůžkový, s televizí, skříněmi, minibarem, balkonem a pěkně otapetovanými zdmi. Uprostřed pokoje se nacházel stůl
a několik židlí, součástí vybavení pokoje byl i telefon, jímž se dalo telefonovat po hotelu. Sotva jsem si vybalila věci, rozhodla jsem se, že musím vyzkoušet,
jaké zde mají postele. Lehla jsem si, zakryla se tenkou dekou a sotva se má hlava dotkla polštáře, v ten ráz jsem usnula a spala jsem asi pět hodin místního
času, v Bulharsku mají čas posunutý o hodinu dopředu oproti tomu našemu. Jídlo jsme měli dvakrát denně, snídani a večeři. Jídla byla formou švédských stolů
a výběry byly vždy velmi bohaté. Snídaně tvořili nejrůznější salámy, párky, chleby, sladkosti... Večeře se skládaly z teplých jídel, ať už z ryb, kuřecího
masa, vepřového na grylu, různých salátů, ovoce, zeleniny, zmrzliny či zákusků. Mohu tedy říci, že jídla zde byla přímo dokonalá. Pobyt jsme trávili zpočátku
dopoledne i odpoledne u moře, přičemž v deset jsme odcházeli na pláž, která mohla být od hotelu vzdálena asi deset minut chůze, okolo půl jedné jsme odcházeli
na hotel, kde jsme měli dvě hodiny polední klid, a okolo půl třetí jsme do půl páté opět byli na pláži. Moře bylo příjemně teplé, ovšem velmi slané. Byli
jsme u Černého moře, jestli ale bylo černé, to nevím, na to jsem se žel neptala. Co mi nejvíc vadilo byl velmi drobný písek. Nejen, že byl příšerně horký
a bez bot se po něm nedalo jít, ale pokud foukal vítr, měli jste písek vskutku všude i na místech, o nichž byste si mysleli, že se vám dostat nemůže. Pobyt
jsme netrávili ale jen u moře, ale občas i u bazénu, který se nacházel před hotelem. Večery jsme trávili venku, kdy jsme se šli jen tak projít, jindy jsme
zase kupovali dárky pro naše blízké či pro sebe. I tentokrát mně a Peti Peťa, jakožto náš pedagogický dozor, četla na pláži jednu knihu. Tento pobyt byl
pro mne jeden z nejkrásnějších pobytů u moře, jaké jsem prožila, líbilo se mi tam krom písku snad úplně všechno, užili jsme si spoustu legrace, mám na
Bulharsko mnoho hezkých vzpomínek a někdy bych se do Bulharska chtěla podívat ještě jednou.