Jak jsem trénovala na sportovní hry

Od mých prvních sportovních her v Opavě mě sport stále víc bavil a já se rozhodla, že budu ve sportu pokračovat. Musela jsem tvrdě trénovat. Jistě víte,
že pokud chcete něco dokázat, samo se to neudělá, musíte dřít, dřít a zase dřít. Protože jsem byla celý týden na internátě, s vychovateli jsme chodili
trénovat. Do tréninků nás chodilo asi třicet z celé školy. Vždy v pondělí jsme měli plavání, odcházeli jsme v půl čtvrté a vraceli jsme se okolo půl šesté.
Před plaváním jsme se rozcvičili, vždy deset dřepů a pak cviky na ruce a nohy. Pak jsme dostali pokyn jít do vody. V bazénu jsme si dali na rozplavbu vždycky
asi šest bazénů, jehož délka byla asi dvanáct metrů. Normální bazény mají délku 25 nebo 50 metrů. Po této rozplavbě nám určili plán, jak budeme plavat,
a který styl si máme zdokonalovat. Na závodech se vždy plavaly tyto styly: 25 a 50 metrů prsa, kraul, znak, volný způsob a také štafety. Po tomto tréninku
bylo mnoho z nás unavených, ale byli jsme spokojení, že jsme se zase o něco zdokonalili. V úterý, od čtyř do půl šesté, jsme měli atletiku, když bylo teplo,
trénovali jsme buď před školou, ale většinou v Antroposu, což je vojenský park, kde se nachází i stadion. Na rozběh jsme si vždycky dali jedno a půl kolečka,
což bylo 600 metrů. Mě vytrvalostní běhy nikdy moc nešly, ale vždycky jsem tyto rozběhy nějak zvládla. Běžela jsem s trasérem za gumu. Pak jsme se museli
rozcvičit, ruce, nohy a někdy také i běžeckou abecedu, to je lifting, což je cvik, kdy stojíte na místě, jste na špičkách a máte se co nejrychleji dostávat
ze špiček na paty a opačně, pak klus na místě, skypping, což je cvik, kdy v běhu vysoko zvedáte kolena, pak předkopávání a zakopávání. Po této rozcvičce
jsme se šli věnovat buď běhům na šedesát metrů nebo šestistovce, skoku do dálky nebo hodu kriketovým míčkem, ten mě bavil nejvíc. Zvlášť, když pařilo slunce,
byly tyto tréninky velmi únavné. Když byla zima, trénovali jsme na internátě. Rozcvičku tvořil běh z přízemí do nejvyššího, třetího patra, třikrát po sobě.
Za jeden běh se počítalo, když závodník schody vyběhl nahoru a dolů. Byla to někdy fakt fuška. Pak jsme se odebrali do tělocvičny nebo posilovny. Ve středu,
kdy bývaly kroužky, jsme měli jeden týden na internátě trénink showdownu a další týden trénink goallbalu, který jsme chodili hrát rovněž do Antroposu,
kde se nachází vojenská tělocvična. Na střední škole jsem trénovala na mistrovství republiky, které se konalo v Opavě, jako disciplíny jsem měla běh na
sto metrů, skok do dálky a vrh čtyřkilovou koulí. Musím zavzpomínat na jedny sportovní hry, kdy jsem se s jednou naší vychovatelkou před závodem rozbíhala.
Naneštěstí se nám utrhla guma a já jsem padla kolenem přímo na hranu patníku. No, neva, když jsem vstala, zdravotnice, která tam byla s námi, mi odřeninu
čímsi postříkala a já mohla závodit. S rozbitým kolenem jsem měla plavat i běhat. Nebylo to zrovna nejlehčí, ale zvládla jsem to. Kromě Opavy jsem byla
asi dvakrát v Praze, v Brně, Plzni, Olomouci a jednou o víkendu jsem byla i na mistrovství republiky, které se konalo v Ostravě. Všechny tyto akce se mi
samozřejmě moc líbily, každá byla jinak skvělá a z každé mám úplně jiné zážitky. Přestože jsme během roku na sportovky museli dřít jako koni, stálo to
za to.