Deník z dovolené ve Veselí nad Lužnicí

Dovolená se konala od pátého do dvanáctého srpna 2006. Jeli jsme dvěmi auty, v jednom strýc, teta, mamka a můj bratránek, ve druhém taťka, ségra se svým
přítelem a moje maličkost. Cesta nebyla ničím zajímavá, s několika zastávkami trvala asi čtyři až pět hodin. Náš cíl bylo město Veselí nad Lužnicí, které
je v jižních Čechách. Do města jsme přijeli asi v půl druhé, a protože jsme měli ještě čas, zašli jsme se do hospůdky občerstvit kávou. Když jsme se patřičně
zahřáli, protože od rána dost foukal vítr a pršelo, jeli jsme k naší chalupě. Měl to být poslední dům až na kopci. Po chvilce bloudění jsme chalupu přece
našli a vystoupili jsme. Chalupa byla velká, dole se nacházela kuchyně a dva pokoje, nahoře obývací pokoj a další ložnice. Před domem byla malá zahrádka,
kde kromě stolu a několika židlí bylo ještě malé ohniště. Když nám majitelka všechno vysvětlila a poradila nám tipy na výlet, šli jsme si prohlédnout pokoje
v chalupě. Kuchyně byla celkem v dobrém stavu, taktéž i obývák. Zatímco ostatní vynášeli věci z aut a vybalovali, mně bylo od Radě, ségřina přítele řečeno,
že jsou v obýváku na zdi pověšeny zbraně, dva meče, kord a šavle. Tímto zjištěním jsem byla unešena! Jakmile to Raďovi čas dovolil, ukázal mi zbraně. Nejdříve
se zdi sňal obouručný meč. Byla to velmi dlouhá a těžká zbraň s dřevěnou rukojetí a špičkou na konci, byl to prostě pravý meč. Téměř jsem jej neudržela
v rukou, jak byl těžký. Pak mi Raďa ukázal jednoručný meč, byl už o něco lehčí než jeho obouručný společník, ale na držení a šermování byl stále dost těžký.
I tento meč měl dřevěnou rukojeť a ostrou špičku a společně s ostatními zbraněmi byl dobře udržován. Když jsem si meč dobře prohlédla, přišel na řadu kord.
Je to dlouhá tenká zbraň s ostrou špičkou na konci, na rozdíl od meče je kord zbraň bodná, takže kord nemá tak jako meč ostří z obou stran. Pokud bojujete
kordem, je vaším cílem protivníka probodnout, nikoliv ho rozsekat, v tom je hlavní rozdíl mezi mečem a kordem. Kord je také oproti meči značně lehčí a
snáze se s ním šermuje. Všechny tyto zbraně měly kromě krásných rukojetí i ochranu na ruku, což byl kulatý kus železa upevněný nad rukojetí zbraně. Nakonec
mi Raďa ukázal šavli, která odpočívala v pochvě. Přestože se mi šavle líbila, dávám přednost kordu. Tyto zbraně mě velmi zaujaly a byl to zvláštní pocit
držet v rukou kord nebo meč. Když jsme se tedy ubytovali, šli jsme jako obvykle na průzkum okolí. Protože naše chalupa stála na kopci, museli jsme sejít
dolů. Počasí bylo pošmourné, chvílemi pršelo, a tak jsme si vzali deštníky, pod kterými jsme dost často byli schováni. Lužnice a Nežárka, které městem
protékaly, byly vlivem vydatného deště pořádně zvedlé. Aut mnoho nejezdilo, ostatně komu by se chtělo v takovém počasí někam jet, ani lidí na náměstí mnoho
nebylo. Protože začínalo stále víc pršet, uchýlili jsme se do jedné z hospůdek, abychom tam déšť přečkali. Nechali jsme si přinést jídelní a nápojový lístek.
Z jídla nás jako první zaujaly grundle, které si strýc také hned objednal. Když je přinesli, spatřili jsme malé usmažené rybky, které se měly jíst celé,
tak jak byly, to znamená i hlavičky, očička a ocásky. Strýc si jednu dal a velmi si ji pochvaloval. Pro doplnění chuti je třeba tyto grundle ještě pořádně
osolit a pokapat citronem. Pak dal strýc grundle kolovat, aby si každý dal. Někteří z nás tyto grundle skutečně ochutnali, i já jsem patřila k těm odvážlivcům.
Tyto grundle jsou lahůdkou, chutnají jako lepší čipsy, jí se s chlebem a doporučuji teplé. Jedna porce zahrnovala asi třicet grundlí. Teta si z jídla objednala
slanou palačinku, která byla plněna salámem, sýrem, ananasem a taky dederóny. Přišlo nám to velmi zvláštní, a tak jsme se servírky zeptali, co jsou dederóny.
Ta na nás zírala, jakobychom spadli z višně a řekla nám, že neví, co to je. Prý si toto jídlo ještě nikdo za její směnu nedal, ale zeptá se v kuchyni.
Mezitím, co jsme čekali na její příchod, jsme nad dederóny dumali a žertovali jsme, co by to tak mohlo být. Padly názory, že dederóny jsou druh ryb, z
žertíků takové, že to jsou němečtí vojáci a jiné. Když se po chvíli servírka vrátila, řekla nám o dederónách zajímavou věc. Dozvěděli jsme se, že prý to
byl překlep v jídelním lístku, že místo dederón tam mají být obyčejné feferóny. Teta si tedy jídlo objednala, a když servírka odešla, všichni jsme se rozesmáli.
Dederóny tedy nebyly žádnou záhadou, byl to jen překlep. Myslím, že díky nám, si toho překlepu konečně někdo všiml! V neděli ráno jsme měli následující
plán, chtěli jsme se podívat do známého města Tábor, kam jsme se také vydali. Tábor byl vzdálen zhruba třicet kilometrů od Veselí a cesta netrvala dlouho.
Protože stále pršelo, vybavili jsme se deštníky a teplým oblečením. Mnohým z nás už déšť začínal vadit, ale bohužel počasí se nedá poručit. Tábor je středně
velké město s historickým náměstím, malými uličkami, s podloubími, starými domy, zámkem a pověstným podzemím. Chvíli jsme se procházeli uličkami, mnohé
byly hodně úzké, že jimi sotva prošli dva lidi vedle sebe, podlahu tvořila historická dlažba, převážně kostky, které byly vlivem tisíců nohou ohlazeny.
Po nějaké době jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat do podzemí, které nás všechny lákalo. Prohlídka byla s průvodcem a měla začínat za několik minut.
Všichni jsme se už moc těšili. Před prohlídkou nás průvodce upozornil, že máme být při chůzi velmi opatrní. Naše cesta směřovala dolů, zdolávali jsme kamenné
schody. Čím víc jsme se nořili do podzemí, tím víc zde bylo chladno. Celý rok je zde prý kolem osmi stupňů. Průvodce nám říkal o historii tohoto podzemí,
upozornil, že v jednom místě budeme až dvanáct metrů pod náměstím. Cesta byla místy hodně úzká, museli jsme kráčet se skloněnou hlavou. Dále jsme byli
upozorněni, že přijdeme k místu, kde je uložen pivní soudek. Prý zde bylo uskladňováno pivo a vlhkost na stěnách je podle pověstí pivo, které ze soudků
vyteklo, ale prý nemáme zkoušet stěny lízat, spíš než pivo, je to jen vlhkost z kanalizace. V podzemí to zvláštně vonělo, tak trochu zatuchle, byla to
charakteristická vůně pro podzemní sklepy. Mně se prohlídka velmi líbila. Další zajímavostí tábora byl vodopád, který se jmenoval Jordán. Měla to být velkolepá
podívaná. Místo obrovské masy vody dolů tekl jen slabý čůrek. Mnozí z nás byli zklamaní, když jsme pak museli absolvovat zpáteční cestu do kopce kvůli
tak malému vodopádu. Když jsme si Tábor dostatečně prohlédli, rozhodli jsme se, že se projdeme několik kilometrů do nedalekého kláštera. Když jsme vycházeli,
svítilo slunce a my si říkali, že to bude krásné. Jak jsme kráčeli dál, obloha se stále víc zatahovala a pak začalo pršet. Cesta vedla do kopce, přičemž
na cestě bylo dost často bláto. Za chvíli jsme měli i boty i kalhoty od bláta a mnozí z nás proti té cestě protestovali, ale jinudy se jít nedalo. Nakonec
jsme přece ke klášteru přišli. Klášter se nacházel ve vesničce Klokoty. Byla to kamenná budova i s klášterní zahradou. Když jsme si klášter prohlédli,
museli jsme ještě jít zpátky k autu. Všichni už jsme toho měli dost, ale zážitky byly nezapomenutelné. V pondělí jsme si vyrazili do města Bechyně, kde
jsou lázně a pěkné náměstí. Ani dnes se počasí příliš nezlepšilo, opět nás provázel déšť. Bechyně byla celkem pěkná, ale už jsme viděli i hezčí města.
Pak jsme se ještě vydali ke zřícenině hradu Dobronice. Když jsme zdolali kopec, spatřili jsme zbytky hradu. Viděli jsme hradby, kamenné základy. Zřícenina
se nám velmi líbila, je to zvláštní pocit procházet se mezi zbytky starého hradu. Na zpáteční cestě jsme si sdělovali jednotlivé zážitky. Protože nám po
večerech pršelo, hráli jsme nejčastěji kostky. Někteří hráli, jiní spali, nebo jsme se dívali na televizi, ale to jen velmi málo. V úterý jsme si zajeli
na zámek Červenou lhotu. Prohlédli jsme si nádvoří a park, byli jsme i v podzámčí. Dovnitř jsme většinou nechodili, protože všude bylo moc lidí. Zámek
byl skutečně červený. Kdo chtěl, mohl si za poplatek střelit z kuše nebo luku. Strýc, bratránek, Raďa a já jsme tuto možnost využili. Já jsem střílela
s Raďou, nejdřív z kuše. Kuš je střelná zbraň, nové mají i zaměřovač, stačí jen zamířit a zmáčknout spoušť. Střílelo se do terče v podobě muže. Bratránek
a strýc, ale i Raďa, byli dobří, občas to chlápek dostal do ruky, někdy do hlavy. Pak jsem si také s Raďou střelila z luku, což je pro mě zajímavější než
kuš. Cílem je napnout tětivu a vypustit šíp. S lukem jsem si tak trochu připadala jako Robin Hood. Natáhla jsem tedy tětivu a vypustila šíp. Byl to pro
mne jeden z nejhezčích zážitků. Protože se počasí pomalu zlepšovalo a pršelo už méně než předchozí dny, ještě jsme se vydali ke zřícenině hradu Choustník.
Byla to podobná zřícenina jako Dobronice. Mužská populace a ségra šla na věž, já s mamkou a tetou jsme zůstaly dole. Bylo mi řečeno, že je zde šibenice,
a tak jsem na ni vylezla a vyfotila se zde. Bylo to zajímavé stát na šibenici a představovat si, jak se museli cítit ti, které zde čekala smrt. Po pravé
a levé straně šibenice byly díry, kterými zřejmě propadávala mrtvá těla do sklepení. Když se ostatní vrátili z věže, odjeli jsme domů. Počasí už se začalo
zlepšovat a my jsme začali shánět dřevo na oheň. Dřeva zde bylo málo, jen půl malé bedničky a pak už to záleželo na nás, kde si nasbíráme. Dřevo jsme si
nakonec sehnali, ale bylo ho málo a navíc dřevo bylo hodně mokré. Nikde jsme ale nenašli sekyru, ale my si dokázali poradit i bez ní. Kromě ohně jsme zapálili
i gril, abychom to pojistili. Opekli a ugrilovali jsme si pár špekáčků, klobásek a rohlíků. Dřeva byl nedostatek, a tak jsme oheň museli brzy uhasit. Ve
středu jsme se rozhodli, že navštívíme zámek Orlík a hrad Zvíkov. Obě památky se nám velmi líbily, po přehradě Orlíku jezdily i lodě. I zde byla možnost
střelby z kuše nebo luku, ale využila ji jen teta a bratránek. Také zde byla možnost navštívit akvárium sladkovodních ryb. Taťka, Raďa, ségra a já jsme
se šli do akvária podívat. Ke každé rybě bylo vždy něco napsáno, a tak mi tyto popisky vždy někdo četl. Z ryb tam byly například okoun, hrouzek, malý kapr,
štika a jiné. V dalším oddělení byla soutěž pro děti, že dostali rybku z polystyrenu a tuto rybku si mohly barvami vymalovat. Ségra se také horlivě do
soutěže zapojila a namalovala rybku pro sebe se svým jménem, pro Raďu s jeho jménem a také taťka mi namaloval rybku s mým jménem. Cestou ke hradu Zvíkov
jsme se ještě zastavili na Žďákovském mostě. Tento most je známý z filmu Sametoví vrazi. Hrad Zvíkov byl postaven na vodě, takže jsme poprvé nešli nahoru,
ale dolů. Cestou jsme spatřili stánek, kde prodávali zpívající magnety. Tento objev nás velmi zaujal, a tak si ségra tyto magnety hned koupila. Prodavač
nám ukázal, jak to funguje. Jsou to dva hladké magnety, tvarem se podobají vejci. Tyto magnety se musí vyhodit a roztočit. Když se ve vzduchu spojí, vydají
velmi zvláštní vysoký zvuk. Mně zvuk těchto zvláštních magnetů připomínal nějakého dravce, zvuk to byl vysoký, dlouhý a ostrý. Při zpáteční cestě si tyto
magnety koupil ještě i bratránek. Počasí bylo stále dobré, a tak jsme si večer zahráli petang. Tato hra mě velmi baví. I dnes jsme si udělali oheň a opekli
si špekáčky. Ve čtvrtek jsme si zajeli na Borkovická blata. Taťka nastoupil do auta, kde byl strýc, teta a bratránek. Chtěli nastartovat, ale nešlo to.
Nakonec to vzdali a taťka vystoupil. Usadil se do našeho auta a my odjeli. Po chvíli nám teta volala, že auto museli dát do servisu. Borkovická blata jsou
rašeliniště, kde se dřív těžilo, nyní je to však chráněná krajinná oblast. Bylo to tam moc pěkné, cesty chvílemi tvořily jen dřevěné lávky. Všechno bylo
dobré, až na obrovské množství komárů, kteří nás obtěžovali víc než je zdrávo. Cesta místy vedla lesem, kde jsme se museli prodírat přes křoviny, mamka
a ségra byly proti hned od začátku, ale nám otrlejším, to bylo jedno. Udělali jsme si okruh po Borkovických blatech. I tento výlet se nám líbil. Když jsme
přijeli, dozvěděli jsme se, že strýcovo auto bude opraveno až v pátek dopoledne. Večer jsme si kromě ohně dali ještě petang. V pátek nás pět jelo do Třeboně.
Teta, strýc a bratránek museli počkat na auto. V Třeboni je krásné náměstí, u rybníka Svět, kde jsme také byli, se nachází Schwarzenberská hrobka, kde
byla možnost prohlídky. Na prohlídku šel jen Raďa a ségra, my ostatní jsme si tuto hrobku obešli a vyfotili. Když bylo opraveno strýcovo auto, zavolali
nám, že jedou do Jindřichova Hradce. Než jsme se vrátili domů, zastavili jsme se ještě ve vesničce Vlkov, kde měl být písečný přesyp, vysoký dvanáct metrů.
S nadšením jsme ho tedy hledali a dalo nám opravdu velkou práci, než jsme ten "velký" přesyp našli. Byla to jen bídná hromádka písku, nejvíc naštvaná byla
asi mamka a ségra, protože i zde nás obtěžovali komáři. Veselí nad Lužnicí je známé svými pískovnami, kde se dá koupat. Protože však bylo hodně vody a
ještě větší zima, z koupání nebylo nic. Když jsme se všichni vrátili, sdělovali jsme si zážitky a ukazovali fotky. Každý se snažil vyzvednout přednosti
města, ve kterém byl, my mluvili o hrobce, strýc zase o zámku v Hradci. Večer jsme si zašli do hospůdky na pověstné grundle. Taky jsme si chtěli ověřit,
jestli jsou v jídelním lístku dederóny a stále tam byly, a tak jsme si tuto zvláštnost vyfotili. V chalupě jsme opět ze zdi sundali zbraně. Opět mi byly
ukázány, já s Raďou jsme si tak trochu zašermovali, já kordem, on jednoručným mečem, bylo to skvělé. Pak jsme si tak různě hráli a laškovali se zbraněmi
a fotili se. Myslím, že tato dovolená byla jedna z nejkrásnějších, jaké jsem kdy zažila.