Mé zážitky z tábora pro zrakově handicapované

Jednoho červnového dne roku 1999, když jsem chodila do čtvrté třídy, mi přišla přihláška na tábor do Veverské Bítýšky. Měl to být tábor pro zrakově postižené,
asi pro dvacet dětí. V přihlášce bylo napsáno, že zde zažijeme mnoho dobrodružství, získáme zkušenosti se stavěním stanu a s dalšími zálesáckými věcmi.
Mě odedávna dobrodružství lákalo, a tak jsme přihlášku odeslali zpět. Nemohla jsem odmítnout! V přihlášce bylo napsáno, že musíme mít s sebou spacáky a
karimatky a my si tyto věci také koupili. Jak se den D blížil, já se stále víc těšila. Nakonec jsem se přece dočkala a odjela jsem s mamkou na brněnské
nádraží, kde jsme měli sraz. Hlavním vedoucím měl být Petr Karásek. Kromě spacáku a karimatky jsem měla batoh s věcmi, byla jsem zavazadly obložena jako
houska. Po dvouhodinové cestě vlakem jsme přijeli na nádraží. Tam už byla spousta dětí, které jsem znala především ze základky, ale i jiné. Nakonec si
nás převzali vedoucí a my se rozloučili s rodiči. Během cesty na tábořiště jsme se seznamovali s vedoucími. Konečně jsme byli na místě a já si uvědomila,
že budu dva týdny bez rodičů, ale taky mně bylo jasné, že se mám na co těšit. Měli jsme spát v dřevěných srubech. Já jsem spala se Sabinou Markovou, což
je jedna holka, nyní už absolventka, základky.Dále jsem ještě ve srubu spala se Zuzkou Třeštíkovou, se kterou jsem se během tábora velmi spřátelila a pak
taky s jednou Němkou. Tohoto tábora se mohly účastnit i děti z Německa. Večer jsme měli nástup, kde nám řekli řád tábora, tedy čas večerky, budíčku, nástupů
a další instrukce. Na každém takovémto táboře se vždy četla nějaká kniha, podle níž se hrály různé hry. Na tomto táboře se četla kniha od Verna Cesta kolem
světa za 80 dní. Ráno vždy byla rozcvička trvající kolem dvaceti minut, pak hygiena, snídaně, nástup, kde nám sdělili dopolední program. Mnohdy se hrály
různé hry, které mě vždycky bavily. Odpoledne byly asi dvě hodiny kroužky, které se jmenovaly "polední neklidy". Byly to nejrůznější aktivity, jako hudební
neklid, kde jsme se učili zacházet s vysílačkami, neklid dovádění a jiné. Po těchto kroužcích jsme opět museli nastoupit, kde nám nejprve, tak jako při
dopoledním nástupu, přečetli kousek z knihy a pak nám řekli následující program. Jedna ze zajímavých her byla, že se měřily dvě minuty a závodník měl za
tento limit udělat nejvíc dřepů. Je to pěkná zabíračka! Pak jsme hráli nejrůznější etapové hry, jako například, že jsme byli vysláni v určitém časovém
rozmezí po dvojicích a měli jsme se řídit dle provázku a na jeho konci jsme našli vzkaz, v němž byl napsán další úkol. Při jednom dopoledním nástupu nám
bylo řečeno, abychom si vzali nejdůležitější věci, asi na dva dny, pak spacák a karimatku, že nás čeká puťák. Když jsem si šla pro věci, byla jsem moc
zvědavá, co všechno zažijeme. Než nás vedoucí propustili, dali nám kazetu, kde byly nahrány instrukce. Někteří z nás měli diktafon, a tak se mohl využít.
Naše čtyřčlená skupinka tedy vyšla a řídili jsme se jak nahranými instrukcemi, tak i značkami a fáborky. Cesta byla mnohdy nelehká, šla jsem s bílou holí,
museli jsme překonávat příkré kopce, údolí, jednou jsme museli přejít po úzké lávce, vedoucí přes potok. Cesta se mi, asi jako jediné z celé naší skupiny,
líbila. I přes horké slunce jsme stále putovali do neznámých končin, jednou jsme se téměř ztratili v lese, ale nějaká dobrá duše, nejspíš vedoucí, nás
zvuky vyvedl z lesa. Nakonec jsme přišli na prostranství, kde jsme se setkali s vedoucími i ostatními skupinkami. Vedoucí se nás ptali, jaké to bylo a
já jsem jim s nadšením líčila své zážitky. Když dorazily všechny skupinky, vedoucí nám dali stany, které jsme si měli postavit. Naší skupince stavění stanu
dalo opravdu velkou práci, ale nakonec jsme tento úkol úspěšně zvládli. Pak jsme si měli na plynovém vařiči uvařit polévku, což se nám také povedlo. Jediné
nádobí na těchto cestách nám byli ešusy, lžíce a hrnky na pití. Protože jsme byli z cesty moc unavení, šli jsme brzy spát. Dlouho mi trvalo, než jsem se
propadla do říše snů, naslouchala jsem zvukům noci. Nakonec jsem přece usnula a ve snech jsem opět prožívala puťák. Druhý den jsme se nasnídali a společně
s vedoucími jsme se vraceli zpátky a sdělovali jsme si jednotlivé zážitky. Nějaká holka prý upadla a skončila v potoku, další kluk se z nějakého důvodu
odloučil od ostatních a ztratil se. Zážitky byly vskutku zajímavé. Jakmile jsme přišli, soupeřili jsme v rychlosti, kdo jako první obsadí mučírny, což
byly sprchy. Vím, proč na dveřích u sprch bylo napsáno mučírny, umývala jsem si hlavu a najednou šok! Místo příjemné, teplé vody, mi na hlavu začala stříkat
ledová voda přímo ze studny. Sprchu jsem dokončila, jak jsem nejrychleji uměla. Ostatní se díky pokažené karmě již do sprchy nedostali. Další den jsme
vlakem jeli do nedalekého Tišnova. Hra, kterou jsme zde měli prožít, se jmenovala ptačka. Náš úkol byl jednoduchý, byli jsme rozděleni na skupiny a každá
skupina měla různé úkoly, na něž se měla ptát různých lidí. Naše skupinka se měla ptát, kde je radnice, pošta, kostel a pak jsme taky měli koupit nějakou
maličkost v potravinách a zápalky. Někteří lidi se ani neotočili, další nám sice odpověděli, ale nepochopili jsme, pro nesrozumitelnost jejich slova. Jen
pár lidí nám vysvětlilo správnou cestu. Tato hra se mi hrozně líbila, těmito úkoly jsme si procvičili naši samostatnost. Nejlepší hrou ze všech byla noční
hra. Opět jsme byli rozděleni na skupiny. Vzbudili nás okolo jedenácté hodiny a vedoucí nám sdělili pokyny o naší cestě. Měli jsme vysvobodit jakousi Lauru
ze spár vojáků. Tuto dívku jsme měli poznat podle znamení, které měla upevněno na čele. Vzduch byl chladný, všichni jsme byli oblečeni v dlouhých kalhotách,
bundách a holínkách, vedoucí nám říkali, že se nám jistě budou hodit. Na cestu nám svítily louče, které hrozně zvláštně voněly, vzduch byl tou vůní přímo
prosycen, cítila jsem se jako dobrodruh. Jedinou věcí, kterou jsme si mohli vzít, byla kápézetka, krabička poslední záchrany. V této krabičce máte věci
pro případ nouze, papírek s adresou, šití, náplast, březovou kůru, která hoří i vlhká a jiné potřebné věci. Cesta byla mnohdy strmá, občas jsme museli
přebrodit potok, což se mi nepovedlo a tak jsem se nedobrovolně vykoupala. Voda byla studená! Nakonec jsem se vyškrábala na břeh a pokračovala v cestě.
Slyšely jsme zpěv různých ptáků, někteří z naší skupinky se těch zvuků děsili. Já jsem byla ve svém živlu! Nakonec jsme přišli na mýtinu, kde hořel malý
oheň, kolem něhož leželi chrápající stráže a několik dívek, všichni to byli vedoucí. Podle znamení na čele jsme Lauru poznali. Aby se Laura probrala, museli
jsme říct formulku: "Lauro, jsi tak krásná a spanilá!" Laura se skutečně probrala a my s ní chtěli utéct do bezpečí, ale vojáci nás začali pronásledovat.
Prchali jsme i s Laurou a naše skupinka, jako jediná ji zachránila. Byla to nejlepší hra, jakou jsme na táboře hráli. Poslední den jsme museli nasbírat
dřevo na závěrečný táborák. Dřeva bylo dost a brzy ho byla pěkná hranice. Večer jsme se všichni sešli a hlavní vedoucí, Petr, zapálil slavnostně táborák
fakulí. Fakule je hořící pochodeň, kterou se zapaluje táborák. U tohoto ohně jsme si povídali o celém táboře, hodnotili jsme hry, sdělovali jsme si zážitky.
Myslím, že na tomto táboře jsem se toho hodně naučila, moc se mi líbil.