Mé žel zatím poslední lezení na skalách

Horolezecký oddíl Matahari se rozhodl, že uspořádá pro zájemce lezecký víkend v oblasti zvané Blatiny. I já jsem se chtěla této akce účastnit, a tak jsem
v pátek pátého října 2007 vyrazila ještě s mými dvěma kamarádkami Peťou a Helčou autobusem na Blatiny. Řidič nám zastavil pouze na Blatinách Rozcestí.
My jsme vystoupili, byly nám vytaženy ze zavazadlového prostoru batohy, autobus odjel a my jsme na zastávce osaměli. Cesta trvala autobusem z Brna okolo
dvou hodin. Když jsme tedy vystoupili z autobusu, do slova nás k zemi přimrazila šílená zima, foukal vítr a navíc drobně mžilo. Musel to být zvláštní pohled,
kdyby nás tam tak někdo viděl, jak tři dívky "klepou kosu." Zrovna jsme chtěli někam jít, když nás překvapil hlas nějakého muže, jenž se nás ptal, zda
jsme z Brna a jestli jedeme na základnu VHS, tak se jmenovala, a my jsme přisvědčili. On nám nabídl, že nás na základnu odveze autem a my jsme s radostí
přijali. V autě jsme se dozvěděli, že onen muž se jmenuje Vojta, a že je to jeden z vývojářů firmy Singing rock, která vyrábí horolezecké vybavení jako
jsou sedáky, karabiny a spoustu dalšího. Horolezecká základna byla velmi rozlehlá, Helča se domnívala, že to možná byl dřív statek. Vojta nám pak ukázal
náš pokoj, vedl nás po dřevěných schodech. Místnost byla rozlehlá, nacházela se v ní jedna dlouhá postel, na níž leželo jedenáct matrací, každá sloužila
jako jedna postel. Ubytovali jsme se tedy. Oddíl Matahari přijel až dvě hodiny po nás. Seznámili jsme se, trochu popovídali a než jsme se stačili rozkoukat,
přišel za námi Vojta, že nám v jídelně bude promítat fotky, jak lezl s předsedou oddílu Matahari s Honzou Říhou, v Kalifornii. K fotkám nám byl poskytován
velmi dobrý komentář, bylo to velmi poučné, mnoho jsem si toho mohla představit, hodně jsem se toho dozvěděla o dalších lezeckých termínech či lezeckých
věcech... Protože nás den znavil, hned, jak skončilo promítání, šli jsme se uložit do spacáků. Sotva jsme složili hlavy, už jsme také spali. V sobotu jsme
všichni vstali v osm hodin, trochu jsme nasytili svá hladová břicha, sbalili jsme batohy a hurá ke skalám! Cesta k nim však nebyl žádný růžový sad. Procházeli
jsme loukou, kde bylo hrozně moc bláta, bylo to takové jak já říkám "mlaskavé" bahno, kdy jdete a úplně to slizké blatíčko slyšíte, ale uznávám, že Blatiny
bez bláta, to není ono. Když jsme překonali louku, čekalo nás další překvapení ve formě přeskakování potoka, což jsem naštěstí dokázala. Poté až ke skalám
nás čekala velmi kamenitá cesta, buď kameny, větší či menší, nebo pro změnu kořeny, mnohdy to bylo velmi zajímavé, šli jsme za sebou ve třech, Helča, já
a Peťa, takže pokud padal jeden, padaly i ostatní. Skály byly velmi členité, tudíž se poměrně dobře lezlo, na skalách se nacházelo mnoho stupů a chytů.
Cesty měly číslo obtížnosti 4. Zvládla jsem asi tři cesty a poté jsem si šla vyzkoušet slaňování. I tentokrát jsem ještě měla strach, ale už snad menší.
Vysvětlili mi správnou metodiku, co a jak se má dělat... Když jsem úspěšně slanila cestu, mohlo mito trvat tak deset minut, šla jsem si vyzkoušet další
bláznivý kousek — slack-line. Funguje tak, že si stoupnete na jeden popruh, může být natažen mezi stromy či skalami, druhého popruhu, který visí nad vámi
se držíte a kráčíte po tom popruhu, pochopitelně jste jištěni, takže když spadnete, jen se zhoupnete... Tato disciplína se mi velmi líbila. Večer jsme
strávili opékáním špekáčků. Za oheň dávající teplo jsme byli všichni velmi vděční, protože zima byla vskutku třeskutá... I v neděli, poslední den našeho
lezení, jsme vstali v osm, trochu jsme se nasnídali a vyrazili jsme ke skalám. I tentokrát byla sice zima, ale už nám svítilo sluníčko a se sluncem je
to vždy veselejší. Tento den neměl být jen o samotném lezení, ale měla se vysvětlovat správnost lezení, jak se má správně navazovat osmičkovým uzlem na
sedák, jak máte udělat navázat se takzvaně na půlku, když jste nahoře na skále a chcete někoho jistit, ale nemáme konce lana, je to takové trošku riziko,
že se můžete do lana zamotat...Pak jsme se učili, jak správně slaňovat, a když jsme skončili s touhle metodikou, šli jsme si ještě zalozit. Já jsem si
šla zkusit vylézt jednu cestu, kde pak lezete ve skalním komíně. Než začal komín, bylo vše v pořádku, jakmile komín započal, bylo to již horší. Jednak
je tam úzký profil, takže se opíráte o skálu za vámi zády a nemůžete se do komínu téměř vejít, jednak je to zvláštní pocit být uvězněni v tom komínu, když
se snažíte hledat chyty a stupy... Komín mi dal pěkně zabrat! Všichni mi říkali, že bojuji jako lev a asi na tom něco bylo. Asi po dvaceti minutách úmorné
námahy a sebepovzbuzujících výkřiků,jsem se z komínu dostala a já byla spuštěna na matičku zem... Byla to jedna z mých nejnáročnějších cest, ale zároveň
i jedna z nejhezčích. Tento lezecký víkend se mi líbil hned z několika důvodů. Jednak byla se všema velká legrace, všichni si všechny dobírali kvůli drobnostem,
ale i pro skutečnost, že jsem se dokázala naučit spoustu nových věcí, jak lépe vázat osmičkový uzel, jak lépe slaňovat. Tímto bych chtěla poděkovat moc
a moc oddílu Matahari, že nám tento víkend umožnil.